Květ zla - ukázka z připravované knihy

Selina Cameronová křičela tak hlasitě, že rázem bylo na nohou celé služebnictvo.

Její komorná Bess k ní okamžitě přispěchala se svící v ruce, pokoušela se ji probudit, ale Selina sebou zmítala na posteli, nasáklé potem z hrůzy, kterou ve snu prožívala.

Komorná odložila svíci na noční stolek. Uchopila Selinu za ramena a zatřásla s ní tak silně, že by to probralo i nejstatnějšího muže.

Teprve poté se Selina přestala chvět a zamžikala.

Když nad sebou spatřila Bess, uvědomila si, že k tomu došlo znovu.

Zase ta hrozivá noční můra… Štěstí, že žili v ústraní, jinak by ji museli slyšet i v sousedství.

„Omlouvám se,“ hlesla Selina. Unaveně se vzepřela na rukou a posadila se. Přejela si jazykem po suchých rtech a zavrtěla hlavou, jako kdyby nedokázala chápat ten příšerný strach, jenž ji roky sužoval a nenechal ji vydechnout.

„Nic se neděje, slečno Selino. Nemám vám připravit čaj na uklidnění?“

„Ano, to budeš laskavá,“ pousmála se Selina.

Když za sebou Bess zavřela dveře, Selina přivřela oči. Proč se jí to děje? Proč nedokáže ty děsivé okamžiky vytěsnit z hlavy?

Jenomže občas… občas i při bdění měla ten neochvějně silný pocit, že on stojí na prahu místnosti, s důtkami, karabáčem, s čímkoliv, čím by jí mohl ublížit.

Seděla třeba u okna, snažila se začíst do knihy, když zahlédla jeho stín.

Polekaně se tím směrem otočila, ale nestál tam. Byl pouze výplodem její fantazie – jejích věčných obav.

Někdy ji však přepadl takový strach, že se uprostřed noci chodívala přesvědčit, že je stále připoutaný k lůžku. Téměř nehybný po mrtvici, která ho postihla, když ji ve vzteku málem zabil.

Ležel tam, někdy s očima dokořán, častěji se zavřenými víčky. Mohl jen zvednout hlavu, promluvit, ale už nebyl sám sebou, slova nedávala smysl a jeho duše, dá‐li se o duši v jeho případě vůbec hovořit, byla dávno pryč. Selina doufala, že v hlubinách pekla. Levou stranu těla měl zcela ochrnutou, ta druhá ztrácela na síle. Služebné ho musely krmit, umývat. Pro jistotu ho poutaly k posteli, aby z ní při nějakém záchvatu nespadl. Ona sama se ho nikdy nedotkla.

Když nad tím uvažovala, vlastně se ani neodvážila nakročit do jeho ložnice. Pouze ho pozorovala z pootevřených dveří. Stále měl nad ní neuvěřitelnou moc. Stále ji ovládal a zbavoval ji veškeré radosti, kterou by snad mohla pocítit.

Ale už jí nemůže ublížit. Ne víc, než se stalo.

Jediná Bess ji mohla spatřit nahou, když ji převlékala. Nikomu jinému by ten pohled nedovolila.

Četné, ale již zhojené rány měla na zádech, hýždích… Jednu jizvu vedle druhé.

Divila se, že jeho krutost přežila.

Matka takové štěstí neměla. Bylo jí pět let, když ji před jejíma očima ubil k smrti. Nikdy nepotrestaný, pro ostatní vážený a moudrý muž, duchovní – vikář v nedaleké vesnici Poynings, s poslušnou dcerou, kterou si přáli mít všichni. Nikdy se nechovala nevhodně, skoro ani nepromluvila – pouze když byla vyzvána a otec jí dovolil odpovědět.

Ti lidé netušili, co se děje v jejich odlehlém domě.

V jakých podmínkách ji nutí žít.

Jakými způsoby a s nesmyslnými důvody ji trestá.

Po jeho mrtvici přicházelo spoustu dopisů, v němž jí lidé obdivující otce vyjadřovali podporu a lítost nad tím, co ho potkalo.

Selina toho nikdy nelitovala.

Jakási vyšší moc jí před rokem zachránila život.

Ale bylo o co stát? Zůstala pod jednou střechou s mužem, jehož nenáviděla, jemuž se toužila pomstít. Často před sebou neviděla žádnou naději, která by ji z utrpení vysvobodila.

Kolikrát už myslela na smrt?

Kolikrát si představovala, že zamíří k útesům a vrhne se dolů? Kolikrát se jí o tom zdálo?

Ale občas se jí do těchto snů vkradl jakýsi cizinec, jehož v životě nepotkala. Možná její anděl strážný, který se ji pokoušel odradit od hříšného činu.

Stávalo se, že přišel včas, a ona se k němu obrátila v očekávání záchrany. V jiných dnech zůstávala sama ve vichru a nad rozbouřeným mořem, a nakonec podlehla jeho síle. Jak její tělo dopadlo na výčnělky útesu, vnímala ostrou bolest, když si rozlámala všechny kosti a vzápětí naposledy vydechla. A poté se probudila.

Netušila, co si má počít se životem. Až otec konečně zemře, nejspíš jí připadne dům. Bude volná, svobodná, ale jak s tím naloží, když ani neví, jak svoboda a volnost chutnají? Znala jen tento dům, Poynings, kde musela naslouchat jeho kázáním, a město Brighton, vzdálené pár mil. Bez jeho svolení nesměla opustit pokoj, tu prokletou temnotu, vyjít na zahradu.

Možná by měla všechno spálit. Vzít peníze, co po otci zůstaly, a založit požár, aby to ďáblovo místo jednou a provždy zničila. Líbila se jí vize, jak dům požírají plameny, jak celá minulost lehne popelem. A nejlépe ještě s mrtvolou otce uvnitř.

Nezasloužil si žádné místo na hřbitově, žádnou mši.

Občas ji napadlo, že by dům mohla zapálit hned.

Propustit služebnictvo, ponechat uvnitř pouze otce, ještě živého… I s tím druhým…

Nenáviděla vnitřní zlost a bolest, které ji sžíraly. A vzpomněla si teď i na matčina slova, která jí opakovala krátce před smrtí:

„Všichni muži jsou stejní. Neznají slitování.“

To znamená, že i cizinec ze snů, pokud nebyl anděl, by jí mohl ublížit. Žádnému muži na světě nelze věřit. Jsou to zplozenci pekla. A dokud jednoho dne nedojde k útesům a dobrovolně neukončí svůj život, bude je nenávidět.